... aneb snažíme se býti optimisty

Jak jsem se přestala stresovat

22. března 2017 v 22:01 | Mar |  Můj deník
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že zase něco napíšu tady na můj blog. Když už ho vedu přes 8 let, tak si pár článků za rok zalouží. A vlastně chci psát zase o tom, co se teď děje. A odpověď je, že se vlastně nic neděje.

A to je celkový bod tohoto článku. Jak se člověk stresuje ze zkoušek a ze školy a ze života a z budoucnosti a ze vzhledu a ze sociálního života a že si přijde zbytečný, že si přijde nudný, že ho nikdo nemá rád, že ho všichni vytáčí a všechno ostatní. Jenomže ono vlastně o nic nejde.

Letos jsem se dostala do takového bodu, že vlastně už mě to tolik netrápí. Samozřejmě, že se s tím pořád stresuju a pořád nevím, co se mnou bude, ale nedá se nic dělat. Minulý rok mě nevzali na erasmus, protože jsem měla špatný průměr, tak jsem si místo toho našla tu nejlepší stáž na Mexický ambasádě a byla jsem super šťastná, jak to se mnou dopadlo. A to je vlastně ono.

Teď mám psát bakalářku - místo toho tady píšu článek na blog, ale vlastně ani nevím, jestli to stihnu, protože stále nemám žádnou čárku napsanou. Na druhou stranu si říkám. Tak budu kdyžtak prodlužovat, nic horšího se stát nemůže.

No a další otázka. Kam jít na magistra? Na to se mě každý ptá. Kam půjdu? Kolik si podám přihlášek, jak to se mnou dopadne? A odpověď je jasná. Podám si jednu přihlášku na jeden obor, kam mě buď vezmou, nebo ne. Ale na záchrany se mi vážně jít nechce. Z vlastních zkušeností mě na záchrany ani neberou, protože se nepřipravuju na příjimačky.

A když mě nikam nevezmou?
No a co? Tak půjdu příští rok. Přece jen umím anglicky, umím španělsky, základy francouzštiny, trošku německy. Můžu jet do Latinské Ameriky učit angličtinu a budu se mít skvěle. Tak vlastně no stress.
A když si vlastně říkám, jestli to dělat nebo ne, jak si najdu práci, jak to zvládnu, co když se mi tam něco stane? No tak o to tu přece nejde. Kolikrát se člověk stresoval kvůli různým prkotinám a pak to zvládl skvěle?

Já se stresovala z maturity, odmaturovala jsem s vyznamenáním, stresovala jsem se z toho, že mě nikam nevezmou, vzali mě tam, kam jsem celou dobu chtěla jít. Bála jsem se, že neudělám zkoušky, tím peklem jsem si prošla v druháku, všechny zkoušky jsem nakonec udělala. A co na tom bylo nejlepší je, že druhý semestr v druháku už jsem to tolik neřešila a nestresovala jsem se. Šla jsem na zkoušku si to zkusit - od toho se to jmenuje ZKOUŠKA (tak o tom mluví i moje němčinářka) a na druhý pokus jsem dostala 27/30 z testu i když na první jsem měla 19/30. Ale upřímně, není to jenom o škole, i když to je v podstatě veškerý můj život, co teď mám.

A celý můj život je snazší jen proto, že jsem se vlastně teď naučila takhle přemýšlet. Ano, dost možná budu za 2 měsíce psát další článek o tom, jak je můj život hrozný a jak nic nestíhám, ale teď jsem se sebou vlastně spokojená. A myslím, že by takhle měli uvažovat všichni a měli by o tolik snazší život!

A pokud nevěříte mně, tak můžu říct, že znám hodně lidí, kteří jsou spokojenější, když život takhle neřeší. Znám několik lidí, kteří skončili se školou a pracují a jsou spokojenější než kdy dřív. A takhle by měli přemýšlet všichni. A to je podle mě také způsob myšlením, který mnoha lidem chybí. Není nutné studovat školu. Není nutné studovat školu hned po gymplu nebo nikdo neříká, že se nemůže přerušit v půlce! A tak se zkuste zamyslet nad tím, jak moc spokojení teď jste a zda ty důvody proč se stresovat jsou opravdu tak moc stresující, jak se zdá. Protože nějak začínám vidět, že problém je jen tak velký, jak si ho uděláme.

A upřímně, můžete si myslet, jak nechutně pozitivní člověk jsem a že vůbec neznám žádné reálné problémy a nevím nic o životě. A pravděpodobně máte pravdu. Ale upřímně, kolik z nás má OPRAVDU komplikovaný život, že? A o to tu vlastně celou dobu jde.
 

Pár chabých večerních veršů

15. ledna 2017 v 0:53 | Mar |  Nic
Tak už zase sedám k peru,
za chvilku se na to vyseru...
Už na to nemám sílu
- hledat, kde mám vlastně míru.
Krásná, ošklivá, chytrá, hloupá,
někdo zas říká, že jsem skoupá.
A vlastně mi to ani nevadí
- ´možná mi i někdo poradí,
jak se to vlastně dělá
abych mohla zůstat celá
nechat si srdce, rozum, duši,
ale už teď tuším,
že to asi nevyjde....

Svět osobností

20. listopadu 2016 v 20:26 | Mar |  Rubrika
Svět jsou jen postavy, které mezi sebou nahlas komunikují a sami neví, co s tou další provést.

Evropa
Evropa, ta stará paní, která už si vším prošla. Už má realistický pohled na světě, když sedí u krbu na židli a snaží se ostatním dětem vyprávět své příběhy o hrůzných dobách války a utrpení, hladu a nenávisti, kterými si prošla. Ale děti to berou jen jako strašidelné historiky, které ihned zapomenou. Inkvizice, války, hladomor, smrt. Na co něco takového je.
A tak Evropa vypráví těm dětem. Varuje je. Učí je základům lásky, demokracie a hlavně práv a rovnosti. Snaží se jim vysvětlit, že dobrý sociální stát, který se snaží postarat o všechny je ta lepší možnost. Vypráví příhody o tom, jak pravé štěstí může být teprve když jsou všichni lidi šťastní.
Ale nikdo ji neposlouchá. Je to přeci jen senilní stará babička, která už ničemu nerozumí. Neví, co se teď doopravdy děje, co je opravdu důležité. A jak ji může brát někdo na tu pravou váhu, když je tak stará a slabá. Dřív byla silná, ale teď už její slabé ruce nikomu neublíží.

Amerika
Amerika je ten mladý člověk plný ideálů, kterým ještě zcela nerozumí. Věří ve svobodu a ve zodpovědnost jednotlivých lidí. Ale nido není zodpovědný, nikdo není dokonalý. S výkřikem svých ideálů si myslí, že silou a nadšením dokáže všechny převést na tu správnou stranu. Že ta jejich strana je na tom nejlépe a ví nejlépe.
Hrdě se žene do neznáma a myslí si, že ona ví najlépe. Je ta nejsilnější, tak musí vědět nejlépe. Navenek se může zdát silná, ale uvnitř sotva stojí. Postupně neschopná reagovat na rozdíly, postupně neschopná starat se sama o sebe. Uvnitř tak rozdílná a tak nevyrovnaná, že jen chvíli tlačit na správná místa a roztříští se do velkého zmatku. Pohromady ji drží jen víra v její nezkrotnost a dokonalost.
Ještě moc mladá na to rozumět tomu, co se doopravdy děje, ale už dostatečně stará na to, aby věděla, že dělá dobře.

Rusko
Rusko je stejně staré jak Amerika. Hnané nenávistí a závistí a touhou po moci se snaží svému nepříteli vyrovnat. Evropa je pro něj jen naivní senilní žena, která se díky svým názorům přímo nabízí pro smích.
Paranoidně se obává nenávisti ostatních a křičí a mlátí do okolí jen proto, aby skrylo vlastní nevyrovnanost a slabost. Stále se vzpomínkou své nadřazenosti se pokouší najít ztracenou slávu a utápí ji v alkoholu a nelogických útocích na své okolí. Pravděpodobně pod rouškou nejistoty a vlastního nízkého sebevědomí.
Svou moc má díky ropě. Tomu jedinému daru, který všichni okolo chtějí. Ale je to danajský dar. Dělá to Rusko silnou osobností, důležitou pro kooperaci, ale na druhou stranu to Rusko dělá závislé na tom jediném esu, které má.
Říkám jediném esu... ale pořád je tu ta hrozba - ultimátní zbraň kterou všichni chtějí, ale jen pár jich má.

Čína
Dospívající žena, která ví, co chce. Manipuluje, kde se dá a tahá za nitky a zkouší jejich sílu. Zatáhne za nitku, a tahá a riskuje, snad se nepřetrhne. Málo kdy i jen napraskává.
Chce být stejně slavná, stejně krásná, stejně oslavovaná jako všechny ostatní moci. Dlouho překrývaná Japonskem, nyní jen mravencem ochraňovaným západem. Všechno musí mít nejlepší, největší. Za jakoukoli cenu. Nikdy sama nebyla stabilní, a tak této své lability, avšak síly využívá. Je to přeci jen skvělý obchodník - ten nejlepší.
Jen ona dokáže nařídit jen jedno dítě. A jen jí se to dokáže podařit. Až na to, že nyní se musí dovážet dívky z ostatních zemí, aby ji tato sociální katastrofa, která stojí v dohlednu, nesrazila na kolena a neukázala slabost, na kterou všichni ostatní čekají.
Ale vzhledem k tomu, že teprve nedávno dorostla do výšky všech ostatních - a dokonce je i přerostla, neví si rady s tím, že už přestává růst rychleji než ostatní. Pomalu ztrácí prostředí, na které byla zvyklá a bude muset změnit strategii - ach ta Čína.

Arabské státy
Zažívají peklo v tuto chvíli. Vypukla puberta, kde se jednotlivé osobnosti, které byli tak dlouho utlačovány, snaží protlačit na povrch. Toho využívají další, a objevují se další a další vnitřní konflikty. Tak dlouho přehlížené a utlačované dítě teď neví, jak se chovat k ostatním, kteří na sebe neustále jen pokřikují a přitom tak potichu volá o pomoc.
Nikdo vlastně ani pomoct nechce. Všichni se akorát štítí toho mládí a tak ještě více rozdmýchávají vnitřní konflikty, které škodí nejen tomuto rostoucímu dítěti.
 


Můj traumatický zážitek

25. září 2016 v 16:50 | Mar |  Můj deník
Tento víkend byl jeden z nejtraumatičtějších víkendů mého života. Jela jsem navštívit svou kamarádku do "ghetta", jak rády s Aničkou, mou další kamarádkou, říkáme ze srandy. Byla jsem tam poprvé v životě (Dražice u Benátek nad Jizerou) a to jsem ani netušila, jak blízko pravdě jsme spolu byly.

Kamarádka tam totiž bydlí a od příštího týdne bude bydlet se svým přítelem, kterého jsme měly to štěstí potkat (jely jsme tam s Aničkou spolu). No a když se ten kluk objevil, tak se mi úplně zatemnilo před očima. Vypadal jako bezdomovec, hlavu vyholenou. Je to vyhazovač v Penny a já tak nějak čekala nějakého zodpovědného člověka, ale tohle na mě bylo prostě moc.

Mě s Aničkou říkal "Kundy z Třeboně". Nerozuměla jsem mu ani jednu větu, protože půlka z těch slov byly: píča, kurva, zmrd, vymrdaný atd. Já sprostě prostě nemluvím a když mi někdo řekne "drž píču", tak z toho moc nadšená nejsem. No ale tak jsem si říkala, že někteří lidi si už ani neuvědomují, že mluví sprostě, tak jsem to prostě přehlídla.

My s Aničkou jsme si to přeci jely užít. Navštívit kamarádku, kterou jsem neviděla půl roku. Ale dobře, sprostá slova jsem ochotná přehlédnout.

Pak mě začal urážet tím, že studuju vysokou školu. "To vy na vysoké škole neumíte vařit vodu? Neumíte chlastat?" Já si nedělám srandu z toho, že dělá vyhazovače v Penny, tak ať nechá mě na pokoji (když jsem se ani jednou nezmínila o tom, že vysokou školu studuju).

Další věc, kterou mě dostal. Pořád sahal Evě (mé kamarádce, jeho přítelkyni) na volant, když řídila a furt jí do toho kecal. Jen taková poznámka. Ani jednou si nebyl schopný udržet řidičák přes 3 měsíce, protože mu je pak vzali za body. A tenhle člověk kecá do řízení někomu jinému?! To nemůže myslet vážně! Tak ona asi ví, co na to.

Další věc, co mě na něm vytáčela. K Evě se choval jako k nějakému sluhovi. V sobotu chtěl jet na nějaký zápas, zaspal, a budil Evu, ať ho odveze do Prahy. Eva mu řekla, že ne, že chce spát (5 hodin ráno) ať jede stopem. A pak byl celý den naštvaný na ní, protože za to mohla ona, za to, že ho neodvezla! Stejně jako že ji považoval za svého taxikáře, který ho bude vozit do hospody. Ale hlavně: "do pití a fotbalu mu kecat nebude!"

Abych uvedla jednu věc na pravou míru - Eva studuje vysokou školu a měla by asi tak na 100x lepšího kluka. Nechápu, kde zase našla tohodle.

A když nám říkala, kam míří v budoucnosti, tak jí řekl, že na to nemá a že to nikdy dělat nebude a že jí to ani nedovolí!! Skvělej přítel, to teda jo. Do všeho ti kecá, šahá ti na volant, když řídíš, jseš jeho sluha, a navíc ještě k tomu všemu tě ani nepodpoří? Tak na co ho sakra má? No na sex a tulení se v noci, na nic jiného.

No ale největší perlička byl sobotní večer. Jeli jsme spolu na večeři. Nejdřív jí kecal do řízení a šahal na volant. Řval na cikány z okna, protože je to samozřejmě rasista, pouštěl nahlas slovenskej rep, protože je to prostě cool. No ale pak viděl u Penny sedět nějaké lidi, on vylítl z auta, začal na ně řvát a už se s nima začínal prát! Naštěstí pak odešli, ale my s Aničkou jsme už byly naprosto vyděšené!

Pak jsme odjeli na večeři, kde on poslední tak HODINU řval na celý obchod, jak nenávidí cikány a policajty a jak nechápe, že obviňovali neonacisty, z toho, že zapálili dům cikánů a málem uhořelo dítě (které by podle jeho názorů mělo spíš uhořet, protože přece Mrtvej cigán, dobrej cigán), protože přece jeho rodiče měli být doma a ne v hospodě, ne?!
Já se udržela. Opravdu jsem to udržela.

Pak nás zatáhly do toho největšího pajzlu té jejich vesnice, s tím celým vesnickým póvlem a tam jsme zase poslouchali ty jeho urážky, kecy o tom, jak vysokoškoláci neumí pít a všechno ostatní. A pak začal zase o cikánech. A furt to samý a mě už se začila vařit krev. Pak začali o uprchlících a já, když už něco nemám ráda, tak špatně podložená fakta. A zase policajti, že se policajti mají zmlátit, když přece brání cikány a všechno ostatní.

A to už jsem vyjela. Chvíli jsem mu něco říkala, a pak jsem musela odejít, protože jsem myslela, že mu asi půjdu něco hodně zlýho udělat.

Já tak věděla, že mi ty nervy ujedou!

Nejhorší bylo, když jsem jela domů autobusem, tak jsem si vedla vedle jedné romky a ona si se mnou povídala, byla hrozně sympatická a pak na mě ještě zamávala, když odcházela. Taková milá paní a on by je zapaloval?!

Tak takhle jsem potkala rasistu, neonacistu a největšího ***** ve vesmíru. Tam už v životě nepojedu.

Ach, ten svět...

2. května 2016 v 15:10 | Mar |  Dear friend
Poslední dobou mě tak nějak fascinuje, tak jde tak nějak všechno okolo nás do háje. Demokracie přestává být in, nikoho nezajímá, co se děje ve světě. Nikoho nezajímá domací politika. Pak někdo zvolí Zemana, našeho milého otrokáře, a všichni se usmíváme, protože nám rozumí.

Musíme všechny hejtovat, blbý uprchlíci tady nemají co dělat - kolik že jich má být? Něco okolo 40 000? Ale že jsme za Jugoslávský války přijali okolo 100 000 lidí z Balkánu, na to si nikdo ani nevzpomene. Ale teď se musíme chovat jako blbci jen proto, že nám to politici řeknou.

Hlavně, že to můžeme svést na Německo a na další státy. Co my bychom bez nich dělali?

A co se děje v Polsku? To vlastně ani nikdo neví. Možná se to stane někdy u nás. Ale koho to vlastně zajímá? A z Maďarska si přece můžeme brát jenom vzor. Victor Orbán ví, jak se věci mají!

A pak co? Za chvíli bude v Americe vládnout Trump? A bude přece nejlepší! Jen ať si nepustí žádné muslimy do země a vyžene miliony hispánců za zeď, kterou mu Mexičané zaplatí. Ach, jaký génius! Kdo nám ale pomůže, až budeme potřebovat? Vždycky nám může pomoct Rusko a Čína! Naši skvělí partneři, kteří ví, jak správně na demokracii!

Ale nemusíme se bát! Číňani s námi naváží ekonomické vztahy! Budeme se mít dobře. Budeme kamarádi s režimem, který unáší lidi pro orgány a v který hodlá ignorovat jakoukoliv ekologii za cenu toho být ve všem nejlepší. Jen ať si jde EU do háje. Hlavně, že jim můžeme lézt do zadku. Ještě že ho mají tak velké, jinak by se tam náš prezident nevešel!

Tahle morální zkaženost, co se tu objevuje mi postupně jde pod kůži. Přece jen, když se mi tu nebude líbit, můžu přece vždycky odjet do jiné země, kde se mají lidi stejně špatně jako u nás. Jen místo Babiše se bude jmenovat Tajtrlík.

Jsem tak nějak znechucená tím, jak se naši politici tváří, jak je tady všechno dobře, zatímco rozkrádají všechny peníze, které nám Evropská unie pošle. Ale hlavně, že ji nikdo nemá rád a nejradši by z ní všichni odešli. Nechceme mít nic společného s morálně vyrovnanějšími zeměmi, které se snaží, abychom se všichni měli dobře. Mé zlé já by si vlastně přálo, abychom z ní někdy odešli a aby všichni ty lidi najednou zjisili, jak se jim daří bez evropských dotací a bez možnosti vývozů věcí do celého světa.

Vlastně bych si docela přála, aby Trump vyhrál volby a aby USA šlo do háje. Všichni tak hrozně zbožňují Ameriku a to, jak je demokratická a úžasná. Ale že do politiky se chudý člověk nikdy nedostane, že Americký sen už je dávno mrtvý, jakoby to vůbec nic neznamenalo.

Stejně to nemá žádné jiné řešení. Nakonec se tenhle systém rozpadne. Všechno skončí v háji a přijde něco úplně nového. Tak to funguje vždycky. Vždycky se to všechno dostane na okraj a pak to všechno přeteče a bude se muset všechno změnit.

Kéž by to zajímalo i někoho jiného než mě...

Poušť

18. března 2016 v 22:47 | Mar |  Rubrika
Svět je tak velký. Ale přece jen pořád stojím tady a hledám nějaké kapky vody v této poušti. A přitom vím, že tato poušť už je tak dlouho vyschlá. Ale neztrácím naději. Nějaké kapky tu přece musím najít.
Ale i kdybych je našla, i kdybych se napila, tak to tu stále bude poušť. Nic ty kapky vlastně nezmění, této pouště se už nikdy nezbaví a několik žíznivých loků z jedné ztracené study nic nezmění.
Poušť tu stále bude.
Stále tam bude ten člvoěk stát sám a ztracený. Stále hledat...
Protože ta studa poušť nikdy nezachrání. Nic tuto poušť už nezacrhání. Už je pozdě. Lidé si toho všimli moc pozdě. Písek už postupně zabíjel veškerý život, kterého tu bylo.
Dříve to bylo tak krásné místo. Plné stromu, života, zvěře. Všechno tu bylo. Všechno umřelo, nebo odešlo. Teď už se po poušti potuluje jen pár zvířat, pár vyvrhelů, pro které jinde nebylo místo, nebo jsou jako já - nechtějí odejít, stále mají naději, že najdou studnu.
A tak jsme se stali statečnými a přizpůsobivými. Ale asi nikdy už neuvidíme trávu a všechno ostatní, co je všude jinde po světě. Bylo na to pozdě, už se nedalo nic dělat.
Všichni už se posunuli pryč. A volají mne, ať se k nim přidám. Ať jdu do další krásné zeleně, která je všude jinde po světě, možná ne tak krásná, jako ta, která byla dříve tady. Jen já se asi pamatuji to krásné místo schované tady pod mrtvým pískem.
Jak jen se mohla z něčeho tak živého stát mrtvá poušť? Jak to, že jsme tomu nezabránili?
Bylo to právě to nejkrásnější místo na světě. Měla jsem se o něj starat, měla jsem o něj pečovat.
Ale chtěla jsem cestovat.
Chtěla jsem vidět svět.
Chtěla jsem být něčím užitečným.
A najednou je to všechno zasypané. A bojím se otočit a podívat se jinak. Jakmile se otočím, poušť se rozšíří a bude to tu zasypávat víc a víc.
A pak už z mého světa nic nezbyde.
Jen chladná a horká poušť bez vody. Možná někde se zapomenou studnou, která už ale nic nezachrání.

A tak tu budu stát a dívat se na svou zašlou slávu, a nechám ji zaniknout před svýma vlastníma očima.

Přestupný rok

29. února 2016 v 1:22 | Mar |  Můj deník
Občas se lidi diví, že jsou živí...

Chtěla bych alespoň trochu shrnout to, co se za poslední 3 měsíce, co jsem sem nepsala stalo.

Prošvihla jsem výročí blogu.
Já vím, je to jenom blog. Ale upadá a tak nějak stále cítím trochu té melancholie a sentimentu a stále bych ho chtěla udržet naživo. Možná se k němu někdy opravdu vrátím. Teď na něj přece jenom nemám moc času. Ale přece jenom už to je 6 let, co to tady vedu, tak si myslím, že si zaslouží alespoň pozdí popřání k narozeninám.

Škola mě asi převálcuje
Psala jsem o tom už několik článků. Ale je to pořád stejně šílený. Neměla jsem žádné prázdniny už ani nepamatuju. Šla jsem do školy, vrátila jsem se ze školy, učila jsem se. Večer jsem se podívala na 3 díly Psycha a další den jsem vstala a začala od začátku.
Zkoužkový bylo peklo. Učila jsem se každý den on rána do večera a Rusko jsem dělala 3x a to jsem se na to nevykašlala. Máme takové naprosto ulítlé pravidlo, že ta zkouška trvá asi 4 hodiny a píše se test a hned po něm se jde do počítačových učeben a píše střístranná esej, na které vyhazují jako blázni.

Byla jsem si docela jistá, že s tou školou seknu
Každý den pořád něco dělat a vlastně to ani nikomu nestačilo. Nakonec jsem tenhle semestr měla tak špatný semestr, že mi klesl o 0,9 stupně. Takže asi dost pravděpodobně nepojedu na Erasmus. Ale hlavně ten přístup učitelů. Myslela jsem, že je všechny uškrtím. K tomu ještě přispělo několik nervových zhroucení a slz a nějak jsem to nakonec přežila.
A začíná to znovu. Chtěla bych si prostě jen odpočinout.

Dvouleté výročí s Tomem
To je vlastně první super věc, kterou sem píšu. Jen na sebe nemáme tolik času. On by řekl, že na něj JÁ nemám moc času. Ale stále mi občas napíše nějakou básničku, zahraje nějakou písničku, a je to super.

Tady to asi zakončím. Ty poslední tři měsíce mi tak nějak splývají. Ale to je spíš tím, že dlouho byly Vánoce a pak jsem se jen válela v posteli a učila jako blázen a na tom není nic moc k zapamatování.

Přeju štěstí všem ostatním blogerům, a závidím jim, že mají čas psát a číst tenhle článek...


Volby v Argentině

22. listopadu 2015 v 16:14 | Mar |  Zábavný
Věděli jste, že dneska se konají prezidentské volby v Argentině? Pravděpodobně ne. Můžete si říct "koho zajímají nějaké volby v Argentině?!". Pravděpodobně Argentince.
Ale abych to vysvětlila: je důležité vědět, co se děje ve světě. A prezidentské volby v Argentině důležité, protože zde mají prezidentský režim a prezident zde má celkem velkou moc.

Do této chvíle vedli stát manželé Kirchnerovi a jejich vládě se tedy říká "kirchnerismus". Jedná se o hodně levicovou vládu, která se hodně podobá "peronismu" (podle Juan Perona, který vládl již od 70. let minulého století. Co se týče pozitivních věcí, tak v Argentině rozšiřovali lidská práva (povolili i manželství homosexuálů atd), nicméně stát se velice zadlužil, došlo k velké inflaci a korupce vzrostla do nebývalých měřítek.

Nacházíme se tedy ve dni 23. 10. 2015 a jsou volby. Předpokládá se, že vyhraje další nástupce kirchnerismu, což je Daniel Scioli. Nicméně se stane něco nevídaného a těsně vyhraje Mauricio Macri (Progresivní strana), což je pravicová opozice kirchnerismu.

A tak se stane něco, co se v Argentině nikdy před tím nestalo - přichází druhé kolo voleb, které se konají 22. 11. 2015 (dnes). Setká se tam 6 kandidátů, nicméně tyto dva jsou hlavní kandidáti. Kdyby vyhrál Macri, pro Argentinu by to znamenalo pravděpodobně velkou změnu.

Zajímavosti
Pokud si chcete přečíst víc a umíte španělsky, tak se podívejte sem.
Mimochodem, další zajímavost: letos také proběhla v Argentině první prezidentská debata. Takže kdybyste se chtěli podívat na jednotlivé kandidáty, procvičit španělštinu, a zasmát se Nicolasovi de Caño (trockista), tak se můžete podívat sem.
Volby jsou od 18 do 70 povinné a nepovinné už od 16 let.

A proto tady o tom vlastně píšu. Abychom věděli, že mimo teroristických útoků v Paříži jsou další věci, které se dějí, a které je třeba vnímat a sledovat, protože často jsou stejně důležité.
Možná taky trochu abych ukázala, že co se všude děje, je vlastně hrozně zajímavé. Přijde mi, že to, co se děje ve světě, je často jak z nějakého dobrodružného románu.

Tak doufám, že jsem aspoň trochu vysvětlila, co se zrovna teď děje...

Na hraně

29. října 2015 v 3:39 | Mar |  Můj deník
Tak jsem se rozhodla si sem sednout a začít psát. Protože nemůžu spát (se to dokonce rýmuje)...
Už dlouho vlastně přemýšlím, co bych sem napsala. Přijde mi, že nicinteligentniho umírá. Ale asi to jsou jen ndějaké moje paranoidní myšlenky...

Vysoká škola je tak strašně šílená. Asi jsem pro ni prostě nebyla stvořená...

Od začátku školního roku jsem se nezastavila. Řekla jsem si, že začnu včas a zvládnu to. Pak to bude všechno v pohodě. Jenomže ono to prostě nejde.

Každý den sedím nad školou, po škole sedím nad školou. A jsem z toho tak unavená a vypadá to, jako bych vlastně vůbec nic neudělala. - Vím, měla bych to psát k sobě do deníčku, ale nemám ho s sebou. Už si ho nevozím ani domů, protože vím, že bych tam vlastně stejně nic nenapsala.

A tak musím na pozítří přečíst dva velké texty, připravit program na výpravu, která mi zabere celý víkend, jet někam, co mi zabere celý víkend, napsat test, na který vlastně ani nemám čas se učit, přečíst další texty, mít referát, na který jsem dostala zdroje předevčírem...

A já už moc nemůžu.

Chodím spát pozdě, protože vím, že další den ráno budu muset vstát a jít dělat věci do školy. Na které nemám čas, ale nemám na výběr.

A jedinou věc, kterou bych teď chtěla udělat je zalézt pod peřinu a na všechno se vykašlat. Prostě to nechat za mnou. Tenhle celý měsíc prostě nedělat. Nejet na žádnou výpravu, nepsat 3 testy, nedělat 3 referáty, nečíst milion textů na hodiny, vymýšlet si další referáty a seminárky.

A tentokrát nemůžu říct, že je to prostě moje chyba. Protože teď jsem se opravdu snažila. Teď jsem se tak hrozně moc snažila a vlastně to nemá žádný výsledek.

Jen jsem na hraně nervového zhroucení. Jenomže nervové zhroucení si nemůžu dovolit. A tak koukám do blba, protože vím, že musím dělat věci do školy, ale už prostě nemůžu...

Trochu se omlouvám za ty moje výplody, ale potřebuju to ze sebe konečně dostat. A doufat, že si to někdo přečte a třeba mi i bude rozumět. Protože mi přijde, že všichni tady okolo mají představu, že vlastně jen dělám, že to vlastně nic není... Možná to opravdu nic není a já jsem na to prostě jen moc malá. Všechno mě to nakonec přeroste...

A všichni po mě pořád jen něco chtějí. Proč po mě pořád něco chtějí?

A tak tu sedím po hodině civění do stropu a doufání, že nakonec usnu. Neusla jsem.

Protože jakmile zhasnu a lehnu do postele, budu zasee přemýšlet nad tím, jak moc nechci další den, protože to budou jen další zodpovědnosti a další povinnosti, na které nebudu mít zase čas...

No nic, asi zase zkusím jít spát...