... aneb snažíme se býti optimisty

Chci domů

Pátek v 15:47 | Mar |  Můj deník
Chtěla bych jít domů. Tam, kde je krásně, teplo a bezpečno. Kde to voní a všechny obludy se mění v neškodná stvoření. Kde se můžu zachumlat do peřiny a čekat, až se vrátí domů. Kde se zase směju od srdce. Kde se těším, až půjdu spát a kde mám ten nejlepší polštář ve vesmíru. Kde nejsem sama.

Tak hrozně moc bych chtěla jít domů. K těm modrým očím. K tomu nejmelodičtějšímu hlasu, co jsem kdy slyšela. Tam kde to hezky voní, kde je to nejhezčí obětí.

Tak moc bych si přála jít domů.

Kdyby někdo nevěděl, co mi dát k narozeninám, ke čtvrtstolení, chci zpátky domov. Nic jiného si nepřeju.

Ale nemůžu. Protože už to není můj domov. Už tam nemůžu, už nemám klíč od té nejkrásnější svatyně. Už odešel. Už není žádný domov.
 

Dancing

20. září 2019 v 11:34 | Mar |  Love
In the darkest night
Without any fright
Dancing

With so much ease
Help me please
We're dancing

Into the eyes
Where all truth lies,
Looking

Just hold my hand
Until the band
is playing

Because tomorrow night
You'll leave my sight
Forever.

Prázdná

6. září 2019 v 8:18 | Mar
PRÁZDNÁ

Cítím se tak prázdná
už dávno ne krásná
ani zevnitř ani zvenku
jen dopíjím hořkou sklenku

Snad any mě něco zaplnilo,
Píšu na papír své jméno
píšu na papír své pocity
a z nich pak skládám dlouhé sešity

Ale stejně nejsem schopná najít slova
u kterých bych se cítila doma
u kterých bych se cítila plná
zdají se býti zcela nesmyslná.

A tak uprostřed té prázdnoty
znovu objevuji své hodnoty
a volám ve spěchu
že dávno už mi není do smíchu.

A tak snažím se postavit zpět na nohy
a překonat všechny přírodní zákony
a k pohybu se naklonit
a tak se znovu naplnit.
 


Třeba mě někdo uslyší

2. září 2019 v 11:14 | Mar |  Můj deník
Pravděpodobně je konec. Vracím se k jediné věci, kterou jsem před 5 lety ještě zvládala. Jedinou, co jsem uměla. Ale zjišťuji, že už ani tu nikdo není. Že už to je dávno pasé, je to tabu. Co ale lidi dělají? Jak se učí rovnat sami se sebou? Co dělají 14ti leté děti, co hledají slovo?

Už dávno nejsem v autorském klubu, ale už si nepamatuju, jak se sundavá ten obrázek. Projela jsem odkazy na všechny blogy, které mám v odkazu. Poslední články mezi roky 2012 a 2015. Už odjel vlak. Očividně.

Možná je to takhle líp. Pravděpodobně sem píšu, protože vím, že tohle už nikdo číst nebude. Všichni už odjeli, na tuhle zastávku zapomněli. A je to dobře. Jinak bych sem asi ani nepsala.

Letos měl blog desáté narozeniny a ani jsem si na něj nevzpomněla. Když si nevzpomenu já, tak jak si můžou ostatní vzpomenout? Ale je to dobře, aspoň se můžu psát a budu vědět, že budu neviditelná.

Nemám s kým mluvit. Nemám nikoho, kdo by pochopil. Sama nechápu. Všichni se někam posunuli. Jsem až moc dobrá. Není na mě poznat, že rána a večery pláču. A tak musím nahlas mezi řečí zmiňovat, že nejsem v pořádku. Aby aspoň někdo věděl, že tohle je ta realita, kterou skrývám. A všichni říkají, že to bude v pohodě. Jakoby můj problém nebyl zase tak vážný. A možná ani není, mám co jíst, mám kde spát - zatím.

A proto se bojím, že je konec. Že už nezbyl nikdo.

A proto píšu sem. Ačkoliv chci být skrytá, pořád svým způsobem doufám, že mě někdo uslyší. Že někdo pochopí. Že ačkoliv deset let, stále mi mou duši nějak vyléčí...

Nemám

31. srpna 2019 v 7:56 | Mar |  Nic inteligentního
NEMÁM

Nemám slova,
tak kam se schová
moje metafora?

Nemám směru
tak mám zapomenout
na důvěru?

Nemám jistoty,
tak propadu se
do věčné samoty?

Nemám odvahy,
ale co s životem
bez námahy?

Nemám samy sebe,
ale jak mám se vztyčenou hlavou
stát vedle tebe?

Mám jen důvěru
že sama se dám
do běhu.

A mám svou lidskost,
co postrádá jiného
blízkost.

A dal ležím ve vínu,
co dávno už přeteklo,
přes míru.

Cestování - Cancún

9. července 2018 v 5:40 | Mar |  Můj deník
Takže, po roce a ani nevím kolika měsících jsem se rozhodla se zase na chvíli vrátit ke svému blogu. Tentokrát budu ale psát o svém cestování v Mexiku. Přece jen to stojí za to zmínit. Na začátku června jsem odletěla do Mexika a zůstanu tu až do začátku prosince. Takže krásných 6 měsíců Mexika a naprosto rozdílné kultury. Nejdříve jako dobrovolník, později jako student na univerzite v Mexico City. Ani nevím, jestli to bude někoho zajímat, ale rozhodla jsem se, že to je něco, co chci udělat. Asi jako poslední pokus obnovit tenhle blok, už měsíce, spíše roky mrtvý. Přece jen, příští rok to bude deset let, co ho mám. A to není nic malého.

Takže, kde vlastně začít? Úplně od začátku? Už si ani nepamatuju, jak to vlastně všechno začalo. Za ten měsíc se už stalo tolik věcí, že se tomu těžko věří. Tak dneska asi začnu Cancúnem.

Cancún

Cesta byla hrozná. Odjížděla jsem v 11 z Prahy autobusem do Mnichova, protože upřímně, bylo to levnější a rychlejší než letět z Prahy. Hrozně moc jsem brečela, protože přece jen půl roku bez Toma, životního partnera, s kterým je člověk zvyklý žít a vidět se denně, prostě bude těžké. Je to těžké, nemít toho člověka, o kterého se člověk vždycky opírá, který vždycky pomůže, který vždycky zachrání. Ale taky chci, aby na mě byl pyšný, že?

Takže jsem nasedla do autobusu a odjela do Mnichova. Nemohla jsem vůbec spát, takže jsem doufala, že se vyspím v letadle. Nevyspala jsem se. Očividně i přes 12 hodin dlouhou cestu a naprosté vyčerpání se člověk nevyspí. Navíc jsem neměla nic moc co dělat v letadle, takže jsem byla vyčerpaná.

Cancún jako město není moc hezké. Upřímně, když jsem jela autobusem z letiště, tak jsem pořád vyhlížela to centrum města, kde nebudou ty ošklivé budovy a bude nějaká opravdová architektura. Tak to ale v Mexiku nefunguje. Centrum jako takové často moc nebývá. To jsem ale ještě moc nevěděla, že to takhle funguje.

Přes couchsurfing jsem potkala nějaké lidi, kteří mi město ukázali. Šli jsme na pláže. Pláže jsou samozřejmě krásné. Bílý písek, modré moře, ostré sluníčko, které spálí i přes silný opalovací krém. Hodně moc piva. Opravdu hodně moc piva. V Mexiku se očividně pije jen pivo a tequila, ale žádné víno. Na jednu stranu mám pivo ráda, ale víno mi asi bude chybět. I když v Mexiku se ta posh část člověka moc neprojeví.


První dny jsme tedy strávili na pláži s lidmi, které jsem tam potkala. Jeden den jsme pak jeli na Cenote, přírodní jeskynní jezero. Údajně jich tam je hodně, ale jak je to blízko Cancúnu, hodně turistického města, platí se za vstup a je to hrozně moc profláklé. Vlastně jako takové to zase tak skvělé nebylo. Ale na druhou stranu to vypadá vážně krásně. Jezero bylo průzračné a také trochu ledové.

Nemám dobrou fotku Cenote, ale aspoň mám fotku želv, co tam žijí

Večer jsme pak jeli do Playa de Carmen, je to kousek od Cancúnu. Další město, které je ještě víc oblíbené turisty. Mexičani mi řekli, že je fakt krásný a že to bude super. Moc krásný tedy nebylo, protože centrum byla jen jedna velká ulice, kterou procházeli turisti z jedné strany na druhou a okolo jen restaurace a obchody se suvenýry. Jeden kluk z Francie vypadal jak největší turista a taky mu všichni nabízeli drogy, protože je to turistická část. Upřímně, když si Mexičani myslí, že je něco krásný, tak moc netuší. Tam jsme zašli na pivo a jeli domů.

Poslední den jsem chtěla, aby mě vzali do centra, protože jsem už neměla sílu chodit někam dál a vstát brzo, abych jela na Isla Mujeres (musí se vzít parník, aby se tam člověk dostal). A vzali mě do obchodního centra! Opravdu mě vzali na prohlídku do obchodního centra. Vzali mě na nejlepší zmrzlinu ve vesmiru - podle nich. Chutnala jak z McDonaldu, jediný rozdíl byl v tom, že si člověk mohl vybrat 2 věci, co chce nahoru. Opravdu zklamání. Pak mě vzali na "tour de obchodní centrum", kde si koupili v podstatě jídlo v každém krámku a já jsem byla zděšená z toho, že tohle dělají pro zábavu. Nějaké věci v Mexiku nejsou úplně v pořádku, ale co se dá dělat.

Co je ale úžasné v Cancúnu a okolí kromě pláže, je jídlo. Samá mořská havěť všude v okolí. A je to vážné výborné. Salsa, chilli, kukuřice. Všechno, co si člověk dokáže představit. Taky jsem se pěkně nadlábla.
Ceviche a něco, jehož jméno si nepamatuju (ale Ceviche zbožňuju)

No a poslední ponaučení z Cancúnu - bacha na klimatizaci. Odvezla jsem si z Cancúnu angínu. Proč? Protože venku bylo vedro k padnutí a v autobusech, autech, domech, obchodech jela klimatizace na plné obrátky a byla mi z toho dokonce zima. Takže jsem z toho byla nemocná a musela jsem k doktorovi hned jak jsem dojela domů. Opravdu - bacha!

Jak jsem se přestala stresovat

22. března 2017 v 22:01 | Mar |  Můj deník
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že zase něco napíšu tady na můj blog. Když už ho vedu přes 8 let, tak si pár článků za rok zalouží. A vlastně chci psát zase o tom, co se teď děje. A odpověď je, že se vlastně nic neděje.

A to je celkový bod tohoto článku. Jak se člověk stresuje ze zkoušek a ze školy a ze života a z budoucnosti a ze vzhledu a ze sociálního života a že si přijde zbytečný, že si přijde nudný, že ho nikdo nemá rád, že ho všichni vytáčí a všechno ostatní. Jenomže ono vlastně o nic nejde.

Letos jsem se dostala do takového bodu, že vlastně už mě to tolik netrápí. Samozřejmě, že se s tím pořád stresuju a pořád nevím, co se mnou bude, ale nedá se nic dělat. Minulý rok mě nevzali na erasmus, protože jsem měla špatný průměr, tak jsem si místo toho našla tu nejlepší stáž na Mexický ambasádě a byla jsem super šťastná, jak to se mnou dopadlo. A to je vlastně ono.

Teď mám psát bakalářku - místo toho tady píšu článek na blog, ale vlastně ani nevím, jestli to stihnu, protože stále nemám žádnou čárku napsanou. Na druhou stranu si říkám. Tak budu kdyžtak prodlužovat, nic horšího se stát nemůže.

No a další otázka. Kam jít na magistra? Na to se mě každý ptá. Kam půjdu? Kolik si podám přihlášek, jak to se mnou dopadne? A odpověď je jasná. Podám si jednu přihlášku na jeden obor, kam mě buď vezmou, nebo ne. Ale na záchrany se mi vážně jít nechce. Z vlastních zkušeností mě na záchrany ani neberou, protože se nepřipravuju na příjimačky.

A když mě nikam nevezmou?
No a co? Tak půjdu příští rok. Přece jen umím anglicky, umím španělsky, základy francouzštiny, trošku německy. Můžu jet do Latinské Ameriky učit angličtinu a budu se mít skvěle. Tak vlastně no stress.
A když si vlastně říkám, jestli to dělat nebo ne, jak si najdu práci, jak to zvládnu, co když se mi tam něco stane? No tak o to tu přece nejde. Kolikrát se člověk stresoval kvůli různým prkotinám a pak to zvládl skvěle?

Já se stresovala z maturity, odmaturovala jsem s vyznamenáním, stresovala jsem se z toho, že mě nikam nevezmou, vzali mě tam, kam jsem celou dobu chtěla jít. Bála jsem se, že neudělám zkoušky, tím peklem jsem si prošla v druháku, všechny zkoušky jsem nakonec udělala. A co na tom bylo nejlepší je, že druhý semestr v druháku už jsem to tolik neřešila a nestresovala jsem se. Šla jsem na zkoušku si to zkusit - od toho se to jmenuje ZKOUŠKA (tak o tom mluví i moje němčinářka) a na druhý pokus jsem dostala 27/30 z testu i když na první jsem měla 19/30. Ale upřímně, není to jenom o škole, i když to je v podstatě veškerý můj život, co teď mám.

A celý můj život je snazší jen proto, že jsem se vlastně teď naučila takhle přemýšlet. Ano, dost možná budu za 2 měsíce psát další článek o tom, jak je můj život hrozný a jak nic nestíhám, ale teď jsem se sebou vlastně spokojená. A myslím, že by takhle měli uvažovat všichni a měli by o tolik snazší život!

A pokud nevěříte mně, tak můžu říct, že znám hodně lidí, kteří jsou spokojenější, když život takhle neřeší. Znám několik lidí, kteří skončili se školou a pracují a jsou spokojenější než kdy dřív. A takhle by měli přemýšlet všichni. A to je podle mě také způsob myšlením, který mnoha lidem chybí. Není nutné studovat školu. Není nutné studovat školu hned po gymplu nebo nikdo neříká, že se nemůže přerušit v půlce! A tak se zkuste zamyslet nad tím, jak moc spokojení teď jste a zda ty důvody proč se stresovat jsou opravdu tak moc stresující, jak se zdá. Protože nějak začínám vidět, že problém je jen tak velký, jak si ho uděláme.

A upřímně, můžete si myslet, jak nechutně pozitivní člověk jsem a že vůbec neznám žádné reálné problémy a nevím nic o životě. A pravděpodobně máte pravdu. Ale upřímně, kolik z nás má OPRAVDU komplikovaný život, že? A o to tu vlastně celou dobu jde.

Pár chabých večerních veršů

15. ledna 2017 v 0:53 | Mar |  Nic
Tak už zase sedám k peru,
za chvilku se na to vyseru...
Už na to nemám sílu
- hledat, kde mám vlastně míru.
Krásná, ošklivá, chytrá, hloupá,
někdo zas říká, že jsem skoupá.
A vlastně mi to ani nevadí
- ´možná mi i někdo poradí,
jak se to vlastně dělá
abych mohla zůstat celá
nechat si srdce, rozum, duši,
ale už teď tuším,
že to asi nevyjde....

Svět osobností

20. listopadu 2016 v 20:26 | Mar |  Rubrika
Svět jsou jen postavy, které mezi sebou nahlas komunikují a sami neví, co s tou další provést.

Evropa
Evropa, ta stará paní, která už si vším prošla. Už má realistický pohled na světě, když sedí u krbu na židli a snaží se ostatním dětem vyprávět své příběhy o hrůzných dobách války a utrpení, hladu a nenávisti, kterými si prošla. Ale děti to berou jen jako strašidelné historiky, které ihned zapomenou. Inkvizice, války, hladomor, smrt. Na co něco takového je.
A tak Evropa vypráví těm dětem. Varuje je. Učí je základům lásky, demokracie a hlavně práv a rovnosti. Snaží se jim vysvětlit, že dobrý sociální stát, který se snaží postarat o všechny je ta lepší možnost. Vypráví příhody o tom, jak pravé štěstí může být teprve když jsou všichni lidi šťastní.
Ale nikdo ji neposlouchá. Je to přeci jen senilní stará babička, která už ničemu nerozumí. Neví, co se teď doopravdy děje, co je opravdu důležité. A jak ji může brát někdo na tu pravou váhu, když je tak stará a slabá. Dřív byla silná, ale teď už její slabé ruce nikomu neublíží.

Amerika
Amerika je ten mladý člověk plný ideálů, kterým ještě zcela nerozumí. Věří ve svobodu a ve zodpovědnost jednotlivých lidí. Ale nido není zodpovědný, nikdo není dokonalý. S výkřikem svých ideálů si myslí, že silou a nadšením dokáže všechny převést na tu správnou stranu. Že ta jejich strana je na tom nejlépe a ví nejlépe.
Hrdě se žene do neznáma a myslí si, že ona ví najlépe. Je ta nejsilnější, tak musí vědět nejlépe. Navenek se může zdát silná, ale uvnitř sotva stojí. Postupně neschopná reagovat na rozdíly, postupně neschopná starat se sama o sebe. Uvnitř tak rozdílná a tak nevyrovnaná, že jen chvíli tlačit na správná místa a roztříští se do velkého zmatku. Pohromady ji drží jen víra v její nezkrotnost a dokonalost.
Ještě moc mladá na to rozumět tomu, co se doopravdy děje, ale už dostatečně stará na to, aby věděla, že dělá dobře.

Rusko
Rusko je stejně staré jak Amerika. Hnané nenávistí a závistí a touhou po moci se snaží svému nepříteli vyrovnat. Evropa je pro něj jen naivní senilní žena, která se díky svým názorům přímo nabízí pro smích.
Paranoidně se obává nenávisti ostatních a křičí a mlátí do okolí jen proto, aby skrylo vlastní nevyrovnanost a slabost. Stále se vzpomínkou své nadřazenosti se pokouší najít ztracenou slávu a utápí ji v alkoholu a nelogických útocích na své okolí. Pravděpodobně pod rouškou nejistoty a vlastního nízkého sebevědomí.
Svou moc má díky ropě. Tomu jedinému daru, který všichni okolo chtějí. Ale je to danajský dar. Dělá to Rusko silnou osobností, důležitou pro kooperaci, ale na druhou stranu to Rusko dělá závislé na tom jediném esu, které má.
Říkám jediném esu... ale pořád je tu ta hrozba - ultimátní zbraň kterou všichni chtějí, ale jen pár jich má.

Čína
Dospívající žena, která ví, co chce. Manipuluje, kde se dá a tahá za nitky a zkouší jejich sílu. Zatáhne za nitku, a tahá a riskuje, snad se nepřetrhne. Málo kdy i jen napraskává.
Chce být stejně slavná, stejně krásná, stejně oslavovaná jako všechny ostatní moci. Dlouho překrývaná Japonskem, nyní jen mravencem ochraňovaným západem. Všechno musí mít nejlepší, největší. Za jakoukoli cenu. Nikdy sama nebyla stabilní, a tak této své lability, avšak síly využívá. Je to přeci jen skvělý obchodník - ten nejlepší.
Jen ona dokáže nařídit jen jedno dítě. A jen jí se to dokáže podařit. Až na to, že nyní se musí dovážet dívky z ostatních zemí, aby ji tato sociální katastrofa, která stojí v dohlednu, nesrazila na kolena a neukázala slabost, na kterou všichni ostatní čekají.
Ale vzhledem k tomu, že teprve nedávno dorostla do výšky všech ostatních - a dokonce je i přerostla, neví si rady s tím, že už přestává růst rychleji než ostatní. Pomalu ztrácí prostředí, na které byla zvyklá a bude muset změnit strategii - ach ta Čína.

Arabské státy
Zažívají peklo v tuto chvíli. Vypukla puberta, kde se jednotlivé osobnosti, které byli tak dlouho utlačovány, snaží protlačit na povrch. Toho využívají další, a objevují se další a další vnitřní konflikty. Tak dlouho přehlížené a utlačované dítě teď neví, jak se chovat k ostatním, kteří na sebe neustále jen pokřikují a přitom tak potichu volá o pomoc.
Nikdo vlastně ani pomoct nechce. Všichni se akorát štítí toho mládí a tak ještě více rozdmýchávají vnitřní konflikty, které škodí nejen tomuto rostoucímu dítěti.